Petra Hřebíčková v rozhovoru o Thálií oceněné roli Maryši. Představení je online k vidění na Dramoxu už jen do konce března

“Je to tak skvěle napsaná hra, že mi vyhrkly slzy na první čtené. Maryša je přímočará a ryzí. Říká, co si myslí.”

Vynikající Maryša z Městského divadla Zlín, za jejíž mimořádné ztvárnění si Petra Hřebíčková odnesla cenu Thálie 2008, je k dispozici online na Dramoxu ještě do konce března. S představitelkou hlavní role jsme si popovídali nejen o tom, proč z příběhu ženy, za kterou rozhodli druzí, dodnes mrazí. A proč její Maryša bezmála 15 let po derniéře na Dramoxu nepřestává oslovovat širokou diváckou základnu.

Interview s Maryšou

Narodila jste se a vyrostla v Hodoníně. Myslíte, že pro vás bylo díky tomu snazší uchopit roli Maryši, která hodně stojí na směsici slováckého, hanáckého a brněnského nářečí?
Myslím, že ano. Odmalička jsem milovala navštěvovat skanzeny, především ty naše moravské. Snad víc, než různé hrady a zámky. Vždy jsem si živě představovala život lidí u nás na vesnici na přelomu minulého století. Ty představy byly mnohem romantičtější než realita, kterou právě velmi věrně ukazuje i drama Maryša.
Maryša mi byla hodně blízká právě i jazykem. Konečně nikdo neřešil, že mi jednou za čas vyleze z úst “moravismus”, naopak jsem se do něj mohla ještě více ponořit.

Takže nebylo těžké se do role vžít, protože byste musela během hraní myslet na specifický jazykový projev?
Já na něj právě moc myslet nemusela, mně v něm bylo strašně dobře. Myslím, že teď, co žiju několik let v Praze, by mi asi přišlo nářečí víc legrační a vzdálené, než tehdy.

Vaše Maryša je neskutečně ohnivá, muselo být náročné do role vždy dávat takovou dávku energie a nasazení. Jak jste se po každém představení cítila?
Jinak to nešlo. Je to tak skvěle napsaná hra, že mi vyhrkly slzy na první čtené. Maryša je přímočará a ryzí. Říká, co si myslí. Ale pamatuju si, co mi řekla moje kolegyně Milena Marcilisová: ‚dávej pozor i na sebe, moc se tím trápíš, já to mívala stejně:-).´ Nevím doslova jak mi to řekla, ale velmi mě to překvapilo. Jinak to přece nešlo.
Po představení jsem se vždy cítila velmi očistně. Pro mě to byla taková malá terapie. Myslím, že jsem tehdy dokázala emoce dávat najevo lépe na jevišti, schovaná za postavu, než v osobním životě.

A jak jste se na roli “ladila” před představením?
Na jeviště jsem nevstoupila bez modlitby. Měla jsem své místo a svůj rituál. Byla to zároveň modlitba za představení, ale především mě přiblížila Maryši, která žila obklopená životem v křesťanské víře.

V závěru představení má divák pocit, že je společně s vámi zcela vyčerpán, že stejně jako Maryša prožil všechno naplno. Hrála jste někdy předtím nebo potom takto intenzivní, náročnou roli?
Jako první mě napadla Dora v Žítkovských bohyních, ale ta role patřila především Hance Briešťanské, která ji poctivně nazkoušela. Já jsem pouze alternovala v několika představeních jako host. Já to brala jako dar od Městského divadla Zlín a kolegů, že jsem měla možnost se na chvíli vrátit do Zlína.
Nebo Ester v Andělech všedního dne. Sally Bowls v Kabaretu. Krásných rolí jsem měla naštěstí více, ale Maryša byla rozhodně jedinečná. S ní jsem naprosto souzněla. A je to obrovská zásluha režiséra, fantastických kolegů, kteří mě nenechali z role vystoupit. Všichni jsme ji milovali.

“Maryša je živočišná, krásná, hrdá holka plná energie a radosti ze života, kterou rodiče doslova prodají. Zavřou do klece. Nejhorší na tom je, že v dobré víře, že dělají to nejlepší.”

Co vás na příběhu Maryši nejvíce fascinovalo? Proč myslíte, že se z ní stala taková klasika, která diváky neustále fascinuje a je pro ně srozumitelná i přes jisté archaismy?
Myslím, že Mrštíkové dokázali od první chvíle diváka vtáhnout stručným a jasným jazykem.
Děj má neskutečný tah. Vyjeví se vám přesně vykreslené postavy, takže se rychle orientujete. Je o věčných tématech svobody, předsudcích a bezmoci jedince. Celá vesnice se dívá na utrpení a ponížení mladého děvčete, o kterém otec v prvním dějství mluví s takovou pýchou.
Maryša je živočišná, krásná, hrdá holka plná energie a radosti ze života, kterou rodiče doslova prodají. Zavřou do klece. Nejhorší na tom je, že v dobré víře, že dělají to nejlepší. Co možná prožila kdysi její matka, dělá sama své dceři v ještě horší verzi. Často jsem nad matkou Maryši přemýšlela. Jak se naučené tragédie přenášejí z generace na generaci. A jak je to nebezpečné. Maryša se proti tomu nakonec vymezila. Nevydržela tu faleš a bezpráví.

“Někde se ještě pořád se ženami zachází jako s dobytkem.
Příběh Maryši je především o nesvobodě. O nemorálních “morálních” zásadách, kdy se poslušnost staví nad zdravý rozum a lásku.”

V čem je podle vás její příběh nadčasový a aktuální? Jaké poselství se v něm pro diváky skrývá?
Právě to, že je bohužel stále aktuální. Někde se ještě pořád se ženami zachází jako s dobytkem.
Příběh Maryši je především o nesvobodě. O nemorálních „morálních” zásadách, kdy se poslušnost staví nad zdravý rozum a lásku. O zarytém dodržování tradic, na které by se mělo nahlížet možná s úctou, ale i kriticky. Je to stálé téma, že honba za majetkem štěstí nezaručí, ba právě naopak. A že rodiče by neměli rozhodovat o životě svých dospělých dětí.

Každý herec i herečka se snaží najít v roli vlastní autentický projev. Přesto, inspirovala vás některá z divadelních nebo filmových Maryš? Studovala jste v rámci i jiné verze?
Tímto způsobem jsem se určitě nepřipravovala, abych si nechala prostor pro vlastní uchopení zevnitř sebe sama pod vedením Martina Františáka. To díky jeho režii vzniklo takto výjimečné představení. Bylo pro mě zajímavé, a vlastně i náročné, skloubit jistou dávku stylizace, a přitom neztratit pudovost.
Martin nás udržoval v jasných mantinelech, o to víc ale dbal, abychom stále zůstali velmi emotivní a pravdiví. Po premiéře jsem se ovšem podívala na záznam legendárního představení Maryši v podání Ivany Hloužkové z Divadla Husa na provázku. Poukázal na něj kolega Honza Leflík. Pro něj to byla nepřekonatelná Maryša. Ano, byla skvostná. Ale já už měla tu svoji.

Za svůj výkon jste obdržela Thálii, jaký to byl pocit a co pro vás takové ocenění znamená?
Samozřejmě to byla velká radost. Už nominace byla obrovské překvapení. A není klišé říct, že je to ocenění pro celou inscenaci a všechny kolegy. Bez nich by nebylo možné projít si ten příběh s takovou vášní.

Proměnila jste tak již druhou nominaci (ta první byla také ve Zlíně, konkrétně za Zuzanku ve Figarově svatbě). Zdá se, že vám zlínská scéna svědčila, co vás po šesti letech přimělo k odchodu do Prahy?
Neproměnila. Za Zuzanku jsem se objevila jen v širší nominaci. Zkoušela jsem ve stejném roce přes léto hlavní roli v lyrikálu Kudykam a během zkoušení se dozvěděla, že od nové sezóny nebude šéfem divadla Dodo Gombár. Bylo to neočekávané a ta zvláštní situace mě přiměla přemýšlet nad změnou. Během těch šesti let jsem pár nabídek z Prahy i okolních měst měla, ale zůstávala jsem věrná Zlínu. Asi jsem potřebovala nějaký podnět.
Řekla jsem si, že ve třiceti je to možná poslední šance zkusit ještě něco jiného. Obavy jsem měla, stýskalo se mi, ale cítila jsem, že to zkusit musím. A možná mi v tom pomohla i cena Thálie. Neměla jsem nouzi o práci.

Jaké role máte obecně nejraději? A máte nějaký nesplněný sen o divadelní roli?
Vždycky to byla role, která byla součástí představení, co fungovalo jako celek. Když jsem napojená na režiséra a kolegy, a nakonec cítím souznění i s diváky. Když se celý ten koloběh zkoušení povede a zapadne do sebe, dotkneme se společně nějaké podstaty.
A nejraději mám, když přijde pocit, že jsem na to přišla, objevila v sobě kousek něčeho nového. To objevování bolí, ale baví mě nejvíc.
Komedie nebo drama, to pro mě není to nejdůležitější. Mám ráda oba žánry a nejlépe, když se střídají. Pár snů, a někdy dokonce nad rámec mých snů, se už splnilo, tak se ráda nechám překvapit.

Kvalitní záznam fenomenální Maryši v režii Martina Františáka, který velmi věrně přibližuje atmosféru představení a navíc nabízí také detailní pohled na skvělé herecké výkony Petry Hřebíčkové i celého souboru, najdete na Dramoxu až do 31. 3. 2025. Nenechte si ji ujít.