Maja Zadeová: Odvrácená strana krve a spermatu
Úvod k přehledu současné anglosaské dramatiky. Přeloženo z časopisu Theater heute č. 1, 1999, s. 29-33 (kráceno)
O některých nedorozuměních spojených s novým britským dramatem - a o mnoha neznámých autorech
Nové hry z Velké Británie a Irska jsou v Německu tak v módě, že se o ně nakladatelství a divadla doslova rvou. Vše se však točí jen okolo několika dramatiků jako Mark Ravenhill, Sarah Kaneová či Patrick Marber. Když uvádí nové britské hry vídeňský Schauspielhaus či berlínské divadlo Baracke, výběr titulů se v mnohém shoduje. Přitom se dají anglicky psané hity na německých jevištích rozdělit do tří skupin. Ta první se vyznačuje - zjednodušeně řečeno - krví a spermatem, násilím a sexem a přitahuje na sebe velkou pozornost. Ta druhá je tematicky méně spektakulární, hraje se, ale nikdo o ní nediskutuje. A tu třetí v Německu skoro nikdo nezná.
První liga: Sarah Kaneová, Mark Ravenhill, Patrick Marber
Hry od Sarah Kaneové, Marka Ravenhilla a Patricka Marbera jsou házeny do jednoho pytle kvůli své energii, bezprostřednosti a blízkosti životu. Kritizovány jsou za drsný dialog, schematické pojetí postav a průhlednou konstrukci. Typické pro ně je, že dávají spontánní a rozzuřené odpovědi na otázky ze světa současné politiky a využívají dramatickou formu k tomu, aby vyprovokovaly reakci. Stejně tak jsou pro ně příznačné prvky sexu a násilí. Přitom ale Kaneové "Rozbombardovaný", Ravenhillovo "Shopping and Fucking" a "Closer" Patricka Marbera (na podzim t. r. vyjde tato hra v překladu J. Sloupové v edici Současná hra - pozn překl.) jsou hry rozdílné ve svém pohledu na svět i v dramatické metodě. Kaneová a Ravenhill jdou v tradici Edwarda Bonda. Vykreslují charaktery z okraje společnosti, které bojují o své sociální postavení, a zároveň o místo v jazyce, o možnost vlastního vyjádření. Naproto tomu Marberovo dílo spíše upomíná na Davida Mameta. Dialog je v nich precizní a pod kontrolou. A naleštěný povrch podtrhává emocionální chlad postav.
Všichni tři autoři nicméně sdílejí shodný pocit beznaděje v pohledu na moderní život a flirtují se sentimentalitou. Hlavní ženská hrdinka Kaneové se upíná k ideálu lásky, Ravenhillův prostitut je nevinná bytost a Marberova čestná hrdinka, která je schopná lásky, musí zemřít.
Méně nápadní, ale hojně uvádění: Harrower, McDonagh, McPherson
Vedle Kaneové, Ravenhilla a Marbera jsou sice v Německu uváděny i jiné současné britské hry, ale ty stojí zřetelně až ve druhé řadě všeobecného zájmu. Přitom může dojít až ke groteskně mylným hodnocením. "Nůž ve slepicích" Davida Harrowera dostal - neboť je britský, nový a poprvé uvedený v berlínské Baracke - taktéž etiketu "Krev a sperma". Přitom je to záměrně literárně koncipovaná divadelní hra, která se soustřeďuje na boj jedné ženy o to, aby našla svůj hlas, svůj jazyk, svou řeč.
"Leenanská trilogie" a "Mrzák z Inishmaanu" Martina McDonagha se v Německu, Rakousku a Švýcarsku také hrají, stejně jako "Jez" Conor McPhersona. "Královna krásy z Leenanu" líčí fiktivní Irsko plné excentrických postav, které v sobě chovají zášť až do smrti. McDonaghův jazyk je umělý, má vlastní rytmus, vlastní idiomy a používá princip opakování. Zprvu se zdá být tato hra konvenčním, dobře napsaným venkovským dramatem, jehož tématem je vzájemné obviňování matky a dcery. McDonagh se ovšem posléze překvapivě vychýlí z žánru, když do rodinného prostředí vpustí fyzické násilí a vraždu.
McPherson ve hře "Jez" vytvoří a vzápětí zlomí konvenci vyprávění příběhů. V jedné opuštěné hospodě na irském venkově se snaží čtveřice mužů duchařskými historkami udělat dojem na Valérii, která právě přijela z Dublinu. První muž Valérii nechtěně vyděsí, neboť jeho přííběh se odehrává v domě, ve kterém ona teď bydlí. Druhý příběh pojednává o dětech, třetí o smrti. Nakonec šokuje Valérie muže pravdivým příběhem o smrti své dcery. Její vyprávění odhalí povrchost mužů a zároveň je přivede k mlčení. Teprve pak začne jeden z mužů vyprávět o své ztracené lásce a ztracených životních šancích.
Harrower a McDonagh nevycházejí z tradice Bondova sociálního realismu nebo Mametových rychlých dialogů. Jejich hry se odehrávají v izolaci venkovského života a ve své lyričnosti a v pohledu na postavy jsou ovlivněny irskými dramatiky, jako je John Milington Synge a Sean O'Casey. V klaustrofobických světech je životní proměna obtížná a o svobodu individua je třeba svést boj. Takové jednání možná reflektuje stejně tak dědictví konzervativního thacherismu jako Ravenhillovy a Kaneové velkoměstské deprese. Avšak McPherson (narozený a vychovaný v Irsku), Harrower a McDonagh působí optimističtěji a jsou nadějeplnější. Absence pouličního realismu a drog sice redukuje jejich mediální atraktivitu, ale zkušenost ukazuje, že i přes to najdou své publikum.
Jiná jména, jiné světy: Marina Carrová, Gary Mitchell, Ed Thomas, Ayub Khan-Din
Na rozdíl od shora zmíněných textů padají mnohé britské texty v německy mluvících divadlech pod stůl. Důvod může spočívat v tom, že nebyly poprvé uvedeny v Londýně, ale někde v provincii, anebo v tom, že jsou dílem autorů, kteří zdánlivě zobrazují problémy jednotlivých částí různých oblastí Velké Británie nebo Irska. Zde je třeba zmínit především Marinu Carrovou (Irsko), Eda Thomase (Wales) a Garyho Mitchella (Severní Irsko). Mitchellovy hry se nekompromisně a bez obalu zabývají situací v Severním Irsku: např. ve hře "In a Little World of Our Own" vášnivě popisuje irský konflikt, a to tak, že ho nechává zapustit kořeny v jedné rodině, která je v důsledku násilí, jež ji obklopuje, zničena.
Ed Thomas je waleský dramatik, který má svůj vlastní divadelní soubor a filmovou společnost. (Obsáhlý materiál o Thomasovi přináší publikace "State of Play - 4. Playwrights of Wales", vydaná 1998 - knihovna DÚ 6053 MA.) Ačkoliv ve waleském kulturním kontextu zaujímá podstatné místo, v anglickém divadelním světě je považován za dramatika nepříliš významného. Jeho nejnovější hra "Gas Station Angel" vypráví milostný příběh Ace a Brona, jejichž rodiny rozděluje a zároveň osudově spojuje neblahé tajemství. Je to obraz světa, ve kterém mají pověry pro oba milence stejnou důležitost jako reálný život. Hra kombinuje scény z minulosti se současností a představuje Wales jako zemi, pro niž je minulost bohatstvím i zátěží a která touží po budoucnosti, jež by ji ukotvila v nové Evropě. Walesané přitom proměňují angličtinu v jazyk plný kouzla a poezie, neboť pro postavy mluvící jazykem, který jim byl dominantní Anglií vnucen, nejsou slova nikdy jednoduchá či náhodná.
Ayub Khan-Din, televizní herec, napsal hru "East is East", která byla uvedena v sezóně 1996/97 v Londýně a v Birminghamu v koprodukci Royal Court Theatre a Tamasha Theatre Company, získala mnoho důležitých cen a bude teď zfilmována. Hra vypráví příběh anglo-pákistánské rodiny, která žije v 70. letech v Severní Anglii. Tato rodina provozuje bistro a v průběhu hry je konfrontována s problémy, které vyvěrají z rasismu, setkávání odlišných kultur, ponižování žen apod. I přes tato vážná témata je "East is East" hra plná energie a humoru, napsaná pozoruhodně lehkým perem. Autor má soucit i s pákistánským násilnickým manželem, jehož vlastní osobnost se pod vlivem rasismu, ale i díky tlaku jeho pákistánské rodiny rozpadá. Hra střídá scény odehrávájící se v bistru se scénami v rodinném, domácím kruhu. Z toho vzniká směs asijských a evropských prvků umístěná do severoanglického jazykového prostředí, opepřeného pákistanským anglickým dialektem. "East is East" nechává na scéně zaznít hlas velké britsko-asijské komunity, který je jinak z divadelních prken slyšet jen zřídka.
Homosexuální dramatici a jiné stíny: Tim Luscombe, Kevin Elyot, Joe Penhall
Málo známé jsou i hry dramatiků, jejichž východiskem při psaní her je jejich sexuální dispozice. Zde můžeme najít mnoho příkladů: Neil Barlett a Tim Luscombe, dále dramatici a režiséři jako Kevin Elyot a Jonathan Harvey, jejichž hry jsou výjimečně úspěšné, či Clare Dowieová, Sarah Danielsová a Byrony Laversová, jejichž témata jsou často zakotvena ve světě lesbických žen.
Tim Luscombe je etablovaný režisér, známý svými inscenacemi her Noela Cowarda. Jeho hra "The One You Love", uvedená v roce 1996 v Royal Court Theatre, se soustřeďuje na skupinu sadomasochistických homosexuálních mužů a jejím tématem je láska, pomsta a AIDS. Američan Dominic přichází do Anglie, kde chce žít se dvěma muži jménem Marty a Moon, kteří jsou infikováni virem HIV. Chce s nimi žít, ale odmítá s nimi spát, neboť má strach z AIDS. Jiná postava, mladý Frizz, který byl zřejmě v dětství sexuálně zneužíván, vyhledává nebezpečí a největší plnost života pociťuje tehdy, když jeho milenec Don je ochoten přistoupit na to, že ho zabije. Hra je po formální stránce extrémně promyšlená: čtyři dějství odpovídají čtyřem světovým stranám a čtyřem ročním obdobím, dvanáct obrazů je pojmenována po dvanácti měsících, sedm mužů upomíná na sedm dní v týdnu. Dialog je často klopýtavý, nemotorný, někdy vtipný a melodramatický. Je záměrně nepoetický a syrový, což je možná důvodem toho, že této hře byl odepřen úspěch srovnatelný s úspěchem hry "Shopping and Fucking". Luscombe vytváří zvláštní, exotický a často šokující svět.
Dramatici s nenápadným, "diskrétním" stylem si zprvu velmi obtížně získávali pozornost. Přitom jsou mezi nimi dobří dramatici jako Rona Munroová, Nick Stafford a Clare McIntyreová. Hra posledně jmenované, která nese název "The Thickness of Skin" (premiéru měla 1996 v Royal Court Theatre), klade otázku, zda laskavost a štědrost vůči bezdomovci slouží více tomu, kdo dává, nebo tomu, kdo je obdarován.
Hry Joe Penhalla se vyhýbají ostentativnímu násilí a sexualitě a soustřeďují se na nespektakulární, o to však tvrdší realitu jižního Londýna. Ve čtyřech svých hrách se Penhall věnuje takovým tématům jako je schizofrenie, pocit zoufalství a smutku, nezaměstnanost. Hra "Some Voices" (1994) pojednává o dvou bratrech, z nichž jeden je schizofrenik a právě byl propuštěn z psychiatrické léčebny. Vrací se do společnosti, ale nedostatek podpory ze strany zdravotnické a sociální péče změní život obou bratří. Hra s neochvějnou upřímností a psychologickou přesností ukazuje, jak obtížné je žít s takovou nemocí. Hra "Pale Horse" (1995) je stejně nenápadná a odvážná. Muž po smrti své ženy bloudí sem a tam ulicemi Londýna a je stále dál a dál vehnáván do sféry násilí a smrti. Pennhallovy hry jsou pevně zakotveny v prostředí Londýna a reflektují to, jak je zde život formován specifickým sociálním, hospodářským a politickým kontextem.
Portréty jedné ztracené generace - a Jim Cartwright
Někteří další spisovatelé, kteří bývají přehlíženi, se nedají tak lehce zařadit: Judy Uptonová, Rebecca Prichardová, Michael Wynne a Nick Grosso. Grosso napsal tři hry: "Peaches", "Sweetheart" a "Real Classy Affair" (ta poslední měla premiéru 1998 v Londýně). Grossovi jde - stejně jako Penhallovi - o život lidí, zejména pak mužů, v Londýně. Jeho hry, na první pohled naturalistické, jsou ve skutečnosti artificiální portréty ztracené generace, která mluví tak umělým a vysoce stylizovaným jazykem, že to připomíná anglickou restaurační komedii. Grossova druhá hra "Sweetheart" se vyhýbá tradiční dramatické struktuře. Ukazuje nám hrdinu, který se během hry vůbec nemění a je tak šarmantní a dobromyslný jako Tom Jones nové doby. Grosso vykresluje živý obraz britské mládeže, pro niž nedostatek naděje přináší možnost osvobodit se od starostí a odpovědnosti.
Dva etablovaní britští dramatici, kteří se pomalu začínají prosazovat i v Německu, si udělali jméno v osmdesátých letech: Jim Cartwright a Martin Crimp. Cartwrightova nová hra "Lízal jsem deodorant jedné děvky" (1996) se sice hrála ve Vídni a v Berlíně, ale jeho jiné hry zůstaly v německy mluvících zemích bez povšimnutí. Cartwright napsal hry "Road", "Bed", "Two" a "The Rise and Fall of Little Voice" a dokázal, že patří k nejnápaditějším současným britským dramatikům. Jeho první hra "Road" vrhá surreálný a soucitný pohled na dřívější hornické městečko v Lancashire. Publikum sleduje události, které se v průběhu noci odehrají na hlavní třídě tohoto města. Při premiéře v Royal Court procházeli diváci divadlem a potkávali přitom obyvatele města na jejich cestě do hospody nebo do bufetu. Mnohé z těchto postav ztratily už všechny iluze, jsou nezaměstnané, ale jsou pevně rozhodnuté se dobře bavit. Hra je epizodická, fragmentarizovaná, v severoanglickém dialektu, střídavě vtipná a dojemná, poháněná vztekem z propásnutých šancí a zlomených nadějí.
Cartwrightova bohatá fantazie, rozvolněná struktura a poetická práce s jazykem jsou patrné i v jeho sureálné hře "Bed", která měla premiéru v National Theatre. Cartwright ukazuje společnost sedmi starých lidí (vlastně osmi, ale jedna dvojice žije už tak dlouho spolu, že se z nich stal jeden). Leží v jedné velké posteli, sní, spí, vzpomínají, hádají se, vyprávějí příběhy.
Ve hře "Two" hrají dva herci majitele hospody a kromě toho i role zákazníků. Hra se skládá ze série momentek z jednoho malého města na severu, které jsou plné komiky a dobráckých slovních soubojů, zakrývajících melancholii, smutek a beznaděj.
Realismus Martina Crimpa
Ačkoliv Crimpova hra "Attempts on Her Life" je na repertoáru více německých divadel, většina jeho starších her zůstává bez povšimnutí. Jeho drama "Dealing with Claire" mělo premiéru 1988 v Orange Tree Theatre v západním Londýně a může posloužit jako příklad pro to, jak nový kapitalismus zasahuje do osobních vztahů lidí. Hra byla inspirována příběhem Suzy Lamplughové, realitní makléřky, která v 80. letech beze stopy zmizela. Crimp pitvá nelidskost finančních transakcí, které nahrazují svět lidských vztahů. Jeden manželský pár prodá dokonce své plačící dítě. Tajemná postava James se snaží využít setkání s makléřkou Claire k tomu, aby s ní navázal úzký osobní kontakt, a to způsobem, jež je směsicí zastrašování a flirtu. Postavy hovoří precizními, úsečnými větami, které se vyznačují pauzami, občasnými žerty a nemístnými poznámkami. Jamesovy dlouhé promluvy jsou - povrchně - civilizované, ale skrývají v sobě chladné pokusy vyvést Claire z rovnováhy. Jazyk je jen prostředkem manipulace.
Co je příčinou úspěchu?
Proč je ve Velké Británii tolik nových her a v čem spočívá jejich výjimečná kvalita, která je činí tak atraktivní pro německá divadla? Především je to proto, že velké množství divadel se soustřeďuje na to, aby uvádělo nové hry: Royal Court Theatre, Bush Theatre, Hampstead Theatre, Soho Theatre Company, Traverse Theatre a Croydon Warehouse, stejně jako divadla "fringe", jako Old Red Lion, White Bear, Finborough, dále divadelní skupiny jako Out of Joint, Paines Plough, Hull Truck Theatre Company. Na současnou dramatiku (vedle klasiky) upínají svou pozornost i divadla národní a regionální: Royal Shakespeare Company, National Theatre, Birmingham Repertory Theatre, Palace Theatre Watford, Bolton Octagon, Manchester Royal Exchange. Dokonce i ve West Endu se uvádějí nové hry Toma Stopparda, Michaela Frayna a Davida Hara.
Absence repertoárového systému vede k tomu, že většina her zmizí z jeviště po šesti až osmi týdnech. Což vede k neúnavnému uměleckému a ekonomickému hledání nových her, které jsou často podporovány štědrými sponzory (např. Barclays Bank, Marks and Spencer, Allied Domecq, AT&T). Royal Court i jiná divadla šetří na nákladných výpravách a hvězdných hercích a investují peníze do podpory nových textů a jejich autorů. Divadla dokonce zakládají oddělení pro mládež, aby zajistily růst nové generace dramatiků. Royal Court, Traverse, Hampstead a Soho nabízejí mladým lidem kurzy scénického psaní. Paines Plough, Soho a National Theatre Studio pořádají obdobné workshopy pro dospělé. Nové texty čtou a posuzují i organizace jako North Western Playwrights a New Playwrights' Trust.
Avšak nejdůležitější je, že vztah mezi dramatiky a divadly není filtrován nakladatelstvími nebo agenturami (jako je tomu v Německu - pozn. překl.). Divadelníci dávají své připomínky ke hrám přímo autorům, scházejí se a o hrách diskutují.
National Theatre, Royal Court a mnohá další divadla uzavírají s autory dopředu smlouvy a mají dokonce své "domácí" autory, kteří se podílejí na každodenním životě divadla a posuzují texty jiných autorů.
Produktivita mladých dramatiků je ovšem také částečně dána množstvím školních a mládežnických divadel. Ve Velké Británii a v Irsku končí studenti svá univerzitní studia většinou již v jednadvaceti letech. Tento ranější vstup do věku dospělosti způsobuje, že mají v pětadvaceti ve srovnání se svými německými vrstevníky sice méně načteno, ale více prožito. Píší-li pak postavy, které jim jsou věkově blízko, mohou se opřít o vlastní životní zkušenost. To činí texty přímějšími a autentičtějšími.
Přeloženo z časopisu Theater heute č. 1, 1999, s. 29-33 (kráceno)
