Supraphon vydá nezveřejněné hovory Voskovce a Wericha z roku 1974
Dosud nepublikovaný záznam z posledního setkání Jiřího Voskovce a Jana Wericha ve Vídni v polovině 70. let vydá koncem týdne Supraphon. Na kompaktní desce nazvané Poslední forbína tak bude po 38 letech zveřejněn jejich vzkaz budoucím generacím.
Bylo to na podzim roku 1974, kdy se ve Vídni, v domě mecenáše Herberta Turnauera, sešli na tři týdny druzi, přátelé, divadelníci, myslitelé, komici, herci, spisovatelé a maximální navršitelé slávy Osvobozeného divadla Jiří Voskovec a Jan Werich. Čtyři večery věnovali u magnetofonu nahrávce vzpomínek a upřesňování důležitých okamžiků svého života.
"Patnáct minut z tohoto vzpomínání už vyšlo v polovině 70. let v USA na dlouhohrající desce Relativně vzato. Nyní vychází záznam téměř kompletní na dvou CD. Unikátní rozhovor je o to cennější, že Voskovec s Werichem se tehdy setkali naposledy osobně," řekl ČTK mluvčí Supraphonu Vladan Drvota.
Zásadními tématy této jejich "poslední forbíny" (dialogu před oponou) jsou vzpomínky na mládí a studia, Werichovo totální zklamání z nemožnosti cokoliv v době normalizace v Čechách publikovat a jakkoliv se uplatnit, vzpomínky na Jana Masaryka a Julia Fučíka a radost z toho, že fenomén, zvaný Osvobozené divadlo, oslovuje další generace mladých lidí, kteří znají zpaměti předscény, písničky i celé pasáže z her slavné dvojice.
V bookletu k nahrávce jsou otištěny tři statě. Majitel záznamu Karel Koliš popisuje historii setkání, novinář František Cinger doplňuje podrobnosti a publicista Jiří Černý takto glosuje: "Číst Voskovce a Wericha je duševní potěšení. Slyšet jejich hlasy je tělesná rozkoš. Přátelství Jiřího a Jana překlenulo oceán a jejich dvojhlas nevyschnul dodnes."
Cinger končí svůj text prohlášením: "S o to větší pozorností naslouchejme jejich vyprávění, které činili s vědomím, že může jít o vzkaz budoucím generacím. O odkaz nám i našim potomkům".
Podle Karla Koliše zůstane velkým paradoxem, že se Voskovec s Werichem narodili, vyrůstali a seznámili v mocnářství, kde Vídeň byla hlavním městem. A tohle město na Dunaji se později pro oba stalo středobodem několika jejich setkání, včetně toho posledního. Pro Wericha to bylo "nedaleko" Kampy, Vídní projížděl při svých italských cestách s dcerou Janou, sem zajel i s Miroslavem Horníčkem. Vídeň se stala jeho azylem při útěku z okupovaného srpnového Československa v roce 1968. Pro Jiřího Voskovce to bylo rovněž místo "blízko" Prahy, kam se po roce 1948 už nikdy nevrátil. Blízko Prahy, ale "kousek" dál od New Yorku - hlavně že to pro nemocného Wericha bylo pohodlné a dosažitelné.
Originální pásky s monofonním záznamem dialogu si Voskovec odvezl do Ameriky a na své LP desce Relativně vzato použil příhodu s hracím obrazem, respektive vyjmutým hracím strojkem. O dalším využití tohoto materiálu a jeho osudu není nic známo. Magnetofonové pásky s nahrávkami, ze kterých vznikla tato dvě CD, jsou jeho kopií. Záznam byl digitálně remasterován a podařilo se z větší části vyčistit i to, co Voskovec v roce 1974 považoval za nemožné. Pásky s kopií dialogu Koliš dostal krátce po úmrtí Jana Wericha od jeho dcery Jany.
Jan Werich zemřel 31. října 1980 ve věku 75 let, Voskovec ho v USA přežil o pouhých osm měsíců. Dvě slavné postavy českého i světového divadla se mohly v Praze setkat až po listopadu 1989, kdy byla na Olšanech po boku Jana Wericha a členů rodiny uložena urna s Voskovcovým popelem.
